Z říše ptačí i naší aneb paralely v životě a v Mohylce

Děti, jejich sny, ale třeba i ptáčci a jejich ptačí sny. Sny můžeme prožívat i ve školní družině, například, když tam zabloudí paní učitelka Katka Hrbková ze ZŠ Mohylová se svým připraveným blokem činností, při kterých využívá pedagogiku Franze Ketta. Ta umožňuje pomocí práce s přírodninami prožitek rozličných situací, jejich rozkrytí a pochopení.

Katka si přinesla bohatství mechů, klásků, oblázků, barevných sklíček, březové kůry, malých dřívek, ale také lískové oříšky, šišky a sušené břečťanové listí. Přirozená tvořivost a bohatá fantazie dětí vykouzlila ptáčátka a ptáčky, kdy každý z nich měl svůj příběh a sen. Všichni měli svoji touhu a své pocity. Já jsem, já existuji, mám skořápku a kamínek, mohu se nějak projevit, nějak na sebe upozornit, nějak se realizovat. Ale nemusím tu být sám se svou skořápkou a kamínkem, mohu někoho navštívit, s někým se seznámit, splnit si sen o kamarádovi. Osamění ptáčete ve vajíčku a jeho touha po začlenění koresponduje s naší touhou být spolu, ale třeba i někdy dobrovolně sami. Ťuk, ťuk, pojď, já jsem tu. Mohu dál? Jaká bude odpověď? Unesu odmítnutí? Jak zareaguji?

A naopak, radost z přijetí, ze společenství – Jdu na návštěvu do tvého života. Hrst kůry a listí a kam až jsme se to dostali. Nejdříve jsem byl JÁ, potom TY a tvůj svět, jenž se může a nemusí prolnout s mým, a nyní i MY – skupina, která spolu musí vyjít. I ptáče klová a ťuká, že chce do světa.

Jak by asi vypadal váš vylíhnutý ptáček? Jaký má sen? Děti si sestavily svůj obraz ptáčka a ptaly se při návštěvách ve hnízdech ostatních, jak se jmenují, jakou mají rodinu, zda bydlí s manželkou, s maminkou, jak jsou staří, zda umějí plavat po vodě, zda je těžké lítat, co dělají rádi, neradi, otázky se jen hrnuly.

Pro některé bylo překvapením, že to vajíčko je mládě, je to vlastně dítě, že ho má někdo rád a že zloděj vajíček, který nepomyslel na emoční dopad na okradené ptáky může vyvolat celou škálu pocitů bezmoci, ztráty, vzteku. A to známe všichni – různorodou paletu emocí a zmatek, jak s nimi nakládat. Učíme se to stále a pořád dokola všichni, v jakémkoli věku a s lecjakými učiteli. Nejen v Mohylce a nejen s Franzem Kettem.